JardĹŻv report z Creamfields

Přijedete docela brzy, 16:30 hodin. Již při prvním procházení areálu cítíte, že něco není v pořádku. To "něco" nedokážete přesně definovat a chmurné myšlenky, které se vám vkrádají do mozku se snažíte vytěsnit. Nenalhávali jste si náhodou, že vás na Creamfields čeká spousta hudebních lahůdek? Je osm pódií málo, moc nebo tak akorát? Vyberu si, co mě bude bavit?

U vchodu dostanete dvaatřicetistránkovou brožurku (dvoustránka line-up, dvoustránka mapka a 28 stránek reklam). Prohlížíte seznam vystupujících, hledáte, vyrážíte na úvodní kolečko.

Na několik málo minut vás překvapí dobrý zvuk na venkovních pódiích. Bohužel za chvíli zjistíte, že zvuk je sice v jistých místech kvalitní, ale pokud stojíte na kraji nebo hraje hudba trochu slabě, slyšíte i zvuk odjinud. Kde se v tu chvíli hraje třeba moc nahlas.

Jste zklamaní ze špatného zvuku ve stanech. Nejste zvukový mistr, který by věděl, jak se co zapojuje, jak to všechno funguje a podobně. Ale v Kofola Hip Hop & Break stanu nedokážete rozpoznat, že se DJ Lautek snaží hrát breakbeatové desky, protože si výšky a basy dělají, co chtějí. Do stanu se vrátíte na vystoupení Indyho a Wiche (21:00 hodin). Jste lehce podráždění, protože rapujícímu Indymu nerozumíte ani slovo (a určitě to není tím, že by rapoval nesrozumitelně).

Mile vás krátce po příchodu do areálu překvapili Soil, ale těšíte se hlavně na Khoibu. Když se půl hodiny po plánovaném začátku vystoupení (23:00 hodin) nedaří dohodnout se zvukařem, aby nástroje zněly tak, jak si představuje skupina, opouštíte stan.

Hledáte ostrůvek, kam by se dalo schovat a konečně vychutnávat muziku. Celkem nečekaně se tím ostrůvkem stává Studio 54 on-air, kam se ve chvílích lehčí deprese chodíte vrtět na nějakej house. Během večera stále častěji a častěji.

Goldfrapp je jediná "atrakce", kterou si poslechnete od začátku do konce. Vystoupení vám sice připadá strašně krátké, přesto jste si Goldfrapp docela užili. Mít radost z jednoho vystoupení na tak velkém festivalu vám ale připadá dost málo.

Říkáte si, že doma Public Enemy zrovna nemusíte. Ovšem když už jste tady, třeba by stálo za to si je poslechnout naživo. A pak se dozvíte, že v line-upu je Public Enemy změněno na Flavour Flav from Public Enemy. Na pódiu vidíte poskakující budík na hrudi Flava (01:30 hodin), poslechnete si několik narážek na současného amerického prezidenta, ale dnes večer nechcete o podobných věcech přemýšlet.

Dáte si kuřecí maso osmažené na přepáleném tuku za sto korun, k tomu půllitr vody za 35 a jste šťastni, když je vám ve čtyři hodiny ráno nabídnut odvoz do Prahy. Stihnete první metro a jedete domů.

Ještě před tím než zamhouříte oka si vzpomenete, jak jste před začákem festivalu říkali, že na první pohled možná vypadá sestava vystupujících lehce nezajímavě, ale že se dají alespoň na druhý pohled nějaké pochoutky najít. Už víte, že jste neměli pravdu.

Tohle určitě nebyla nejlepší noc vašeho života. Možná za rok. Na Creamfields? Kdo ví...