REPORT

 

Report z Flow s Johnem Digweedem od Myclicka

Full house! Na house... Tedy věc ne zas až tak obvyklá s kapacitou známého klubu v Dlouhé ulici. Když se však doveze legenda, zázraky se dějí a na Johna Digweeda si to domácí publikum, po zrušeném vystoupení na Creamfields, muselo počkat téměř devět let. Chtěli ho však pouze živého z masa a kostí, jak se ukázalo při promítání filmu Groove, v němž si John Digweed zahrál Johna Digweeda – na tenhle snímek sem zavítali pouze tři lidi... Já jsem po pěkně dlouhé době v Roxy vydržel od osmi do půl páté. Co všechno jsem zde zažil, jak párty Flow prožil a pobyt zde si užil, to se vám teď pokusím vyprávět a už jen doufám, že mi bude rozumět. :)

 

"Až mi dáte colu a popcorn zdarma, tak já se stavím..."

“Přijďte včas, kapacita není omezená, ale počet míst k sezení ano.“ Už tahle větička, jež ukončovala tiskovou zprávu, kterou pár dnů před akcí zveřejnila všechna s tímto klubem spřátelená média, mohla varovat hlavně ty, kteří chodí všude pozdě. Takový film na stojáka, to není nic příjemného, zvláště pro všechny ty rozvalené multiplexaře, co ho většinou absolvují s obrovským kelímkem coly v ruce a s neméně velkou porcí popcornu na klíně. Tady však pět minut po osmé vládla velmi lenivá atmosféra. Před klubem nikdo, uvnitř jen barmani, osvětlovači a výdžejové... Smutný pohled na těch několik desítek rozmístěných židliček v pravidelných odstupech. Nikdo se k nim nehlásil a plátno zůstalo potemnělé... Kde se stala chyba? Ten film už každý viděl? Ten film je tak strašný brak? S příchodem toho teplého počasí se tam dolů už nikomu nechce? Propagace na poslední chvíli? Zřejmě od každého trochu a tohle byl jen smutný výsledek snahy o ozvláštnění jedné dlouho očekávané párty... A tak jsme teď čekali my, až dorazí opozdilci. Pět, deset, patnáct minut. Nedorazili a už zřejmě ani nedorazí. Náhle to na plátně zablikalo a první vteřiny avizovaného snímku se začaly odpočítávat.

Flow

Jo, to tenkrát v San Francisku...

Pravda, z dnešního pohledu se po těch jedenácti letech jednalo už o poněkud úsměvný snímek, ale na druhou stranu bylo fajn, srovnat tu dnešní přesycenost clubberů tou stále stejnou muzikou, která je dnes obklopuje na každém rohu, versus ilegální akce v San Francisku na začátku nového století. Ještě s tím nefalšovaným hladem po hudbě, kterou nejdříve vůbec nechápete a pak se přistihnete, jak s vámi lomcuje ze všech sil, s prvními extázemi zapitými hltem vody z plastu, s novými přátelstvími na jednu protančenou noc se stejně pošahanými lidmi, kteří donekonečna opakují své pohyby jako ty nejlépe promazané stroje. A co na to John Digweed? Těžko říci. Ten si jen ke konci filmu přišel zahrát, jak si přišel zahrát. Nic víc, nic míň... Tenhle výkon nebyl hodný Oskara, stejně jako z hlediska zajímavosti by každý milovník taneční muziky s partou kámošů v obýváku teď raději sáhl po o poznání vtipnějších a už osvědčených “dokumentech“ typu Trainspotting, Acid House či It´s All Gone Pete Tong, kde se toho děje mnohem mnohem více. I ta muzika s velkým písmenem B na středovce černého kotouče zněla teď logicky tak staře. Takže takový film pro pamětníky, který kupodivu nebyl černobílý, ale zato mu chyběly titulky. Naštěstí se toho zde namluvilo opravdu minimum... Čtvrt hodiny před desátou promítání bez zájmu veřejnosti skončilo, sál se ponořil do ticha a zatímco byly židle odnášeny, probíhaly zde poslední přípravy k tomu, aby byl klub připraven pro (snad už konečně) nápor natěšených lidí. Můj nápad na návštěvu nedalekého Bukanýra, kde je s výhledem na řeku v tomto ročním období opravdu blaze, zhatilo počasí...

Roman Rai

Roman Rai? Jeden DJ pro dva sály.

Mezitím se totiž zprudka rozpršelo a nevyzbrojen deštníkem, ani další vrstvou oblečení jsem vážně nestál o to, abych tu až do rána zůstal v mokrém obalu... Škoda. :( Na DJ pracovišti teď probíhaly poslední úpravy k tomu, aby se tu všichni hráči cítili jako v bavlnce, takže i DJ Biodan si raději svůj notebook zapojil a vyzkoušel s předstihem, aby se k ránu nemusel hlavní hvězdě večera proplétat pod rukama. Osvětlení sálu opět pohaslo, na všech plátnech se objevily fantaskní výjevy z rukou výdžejů a právo vyprávět zde pohádkové příběhy tentokrát připadlo na dílnu Phase. Pohádku s hudební kulisou tu pár minut po desáté při listování svými kulatými stránkami počal statečně vyprávět Roman Rai. Bez posluchačů, bez diváků – jen ti za barem mu za cinkotu lahví a rachotu ledových kostek naslouchali. Než se tu začne něco dít, zvolil jsem pro svůj další pobyt zde chillout s příjemným posezením v kožených sedačkách. Až sem byl Roman dobře slyšet, protože se s ním neměl kdo přetahovat. Pult v zadní části této vymazlené místnosti, v níž vládne i příjemný chládek, zůstal bez dozoru... Škoda podruhé. O tři čtvrtě hodiny později se situace v hlavním sále, pokud tedy nepočítáme příchod Romanova spoluhráče Fattyho M, příliš nezměnila.

Fatty M
I v novém chilloutu to teď žije!


Pražáci si opět dávali na čas a znovu to vypadalo na už zajetý systém: příchod v jednu na hvězdu, ve tři na kutě a spát! Za tím krásným mixážním pultem a ještě hezčími CD přehrávači značky Pioneer, k nimž dneska dýdžejovi stačí fakt už jen ta flashka s daty, se střídali po dvou přehraných skladbách. K mému velkému překvapení tu nechyběly ani zpívánky, které stále tak s oblibou produkuje Fred Everything, ovšem s přibývajícími minutami a příchodem “nočních ptáčat“ zařazovali ti dva do setu i hutnější materiál, aniž by svou produkci zbytečně zrychlovali. Takto se dostalo i na mou oblíbenou a tak skvěle provzdušněnou Infinity z katalogu labelu Liebe Detail, pod níž se před časem podepsal Matthias Meyer a Roman by byl blázen, pokud by si teď a tady nezažehl svá vlastní želízka v ohni. A třeba taková Feelings z jeho nového vlastního labelu Moving Pictures je vážně na profesionální úrovni. Tanečníci je sice nenechali ve štychu, ale stále jich tu bylo zatraceně málo. :( A někteří zřejmě zatoužili po mnohem větším soukromí... Jak jinak si vysvětlit stále plný chillout, který také konečně získal své velitele a pod dohledem Detonga a DJe Deffa se někteří pustili do tanečků i zde. Také tady se překvapivě hrálo v rovném rytmu, avšak o poznání uvolněněji a mnohem více sexy. Jen málokdo umí tak spolehlivě a pokaždé pohladit svým hlasem tak, jak to vychází vokalistovi projektu Hatikvah, a podle plného parketku či spíše parketečku se lidem tahle selekce líbila.

John Digweed

John Digweed: "Hraju ze dvou, ale poslouchám ze tří..."

Aby měl John Digweed všechno z první ruky, vyfasoval do zadní části ohrádky dodatečně ještě třetí odposlech a když se pět minut před jednou hodinou na svém budoucím pracovišti objevil, teď už to na do posledního místa nahuštěném parketu zašumělo nadšením a na povrch se dralo i pár extatických výkřiků. Poznali ho, přijali ho! Skutečné hvězdy s sebou zřejmě už vozí sekretářky a menší šedovlasý muž byl takovou “holkou pro všechno“. Zatímco John hrál, on se staral o to, aby byl rider splněn do puntíku, stačilo pár Mistrových pokynů a už běžel na druhý konec sálu k osvětlovači a ještě tu byl v roli video reportéra. Co se světel i projekce týče, v obou případech se jednalo o velmi temnou kulisu, červené světélko, aby člověk pohledal, nebyli jsme však ani na matějské pouti, ani v bílých uniformách, navíc John rozhodně není tleskající kašpárek a tak si tohle zázemí vlastně i zasloužil... Drsná, hutná koláž s mixy přesnými víc než pověstné švýcarské hodinky a kdo poznal alespoň jeden track, ten si zaslouží hlubokou poklonu i medaili zároveň. Můžeme jen odhadovat, kdy se tyto skladby dočkají oficiálního vydání. Ničím se nepodbízel a jeho poker face ani v nejmenším nenaznačovala známky osobního uspokojení.

John Digweed

Příliš mnoho muziky pro Roxy...

Jako ten stroj, jako přesný automat, který nemá zapotřebí si ani podupávat svými černými adidaskami do rytmu. Jaký to rozdíl oproti jeho předchůdcům, kteří v opojení zvedali ruce vzhůru, či si alespoň tleskli do každého šestnáctého úderu bicího automatu. Baví ho to ještě vůbec? Ty dole zřejmě jen občas - ani oni se příliš neprojevovali, navíc tahle hudební náplň byla lehce předimenzovaná a určena spíše pro obrovský kotel s tisíci hlavami na festivalu či v klubu tak třikrát čtyřikrát větším než je Roxy. To nevypadá na prodloužený set, to vypadá na brzký odjezd domů, zvlášť, když teď na značné části publika byly vidět stopy únavy... Mezitím se již tradičně v chilloutu za CD přehrávače pozval DJ Chocky, který šel jen tak náhodou kolem a náhodou měl s sebou i svou sbírku muziky a tak mohl zavzpomínat i na minulý díl Flow s Fran a Oliverem Koletzki. Po pár nepříliš povedených mixech a zřetelnému úbytku lidí před ním vrátil naštěstí žezlo těm, kterým skutečně náleželo a které si sem dramaturgie klubu objednala. Bylo čtvrt na čtyři a v hlavním sále stále úřadoval John Digweed. Pod sebou pořád rozpálený kotel lidí a zdálo se, že teprve teď pookřáli a bouřlivě na jeho další selekci reagovali. Jako by si uvědomovali, že to klidně může vzdát a opustit je, protože už má odpracováno a může se odebrat k píchačkám a pro výplatu...

Flow

"Hele už dohrál, jde se domů!"

Tak nakonec ne - svou kárku naloženou velmi těžkou hmotou do cíle dotlačil úderem čtvrté, aniž by se za celou dobu dotkl externího efektoru, který si vyžádal. Následoval potlesk od střídajícího Biodana a přihlížejících rezidentů, k němuž se připojili i ti, kteří sem na něho přišli. Osvětlovač Ondřej hbitě zareagoval a celý sál rozsvítil a “Bóďa“ svůj set odstartoval hodně atmosférickým intrem. Po beatech teď dobře tři minuty ani památky, už to vypadalo, že automat konečně spustí svou veselou písničku, ale stále se tolik zdráhal. Velmi napínavý start, po němž následovala i hodně našláplá produkce, s níž na Johna ideálně navázal a po pár protočených CDčkách zprovoznil i svůj nový software. Zřejmě už dost bylo Abletonu – traktoristé všech zemí spojte se! Publikum nezklamalo... Mohl by hrát sebelépe, ale zatím se neobjevil ve filmu, nemá legendární pořad Transitions, nemixuje tak dlouho a jeho mateřštinou je čeština. Příliš mnoho důvodů k ukázání zad a přesně to zhruba čtvrtina parketu udělala okamžitě. Já to vzdal v půl páté a byl jsem moc rád, že po sérii alespoň pro mě hvězdných, nových a nadějných producentů, jež Pražáci zcela nepochopitelně ignorovali, to teď vyšlo. Jenže koho příště, aby se ti rozmazlenější, či nevzdělaní zase obtěžovali?!

myclick

foto: David Karas david@techno.cz  

 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016