REPORT

 

Report z koncertu Bruno Ferrari v Roxy od Myclicka

Ať už to byla Vanessa nebo volné pokračování v podobě kabaretní show Zlatá Kozačka, dosud jsem muzicírování Samira Hausera nevyhledával... Vlastně to až únorová párty Plastique, kde jsem se k vystoupení teď už Bruna Ferrariho přimotal, zapříčinila, že odteď mávám nad těmi červenými krasavci na ulicích rukou a slovíčko Ferrari si spojuji spíše s muzikou. I přesto, že byla propagace středečního koncertu tentokrát opravdu podceněna, Samir už si za ta léta kolem sebe vytvořil takový zástup věrných, že i tak se klub Roxy příjemně zaplnil. A v ten den oči přecházely a uši nestíhaly!

 

Neviděli jste někde pódium?

Koncerty v Roxy, to už je zkrátka tradice. Brány se vám otevřou úderem sedmé, konec živých vystoupení je tu zase přesně s desátou a to kvůli rušení nočního klidu hlasitou produkcí... Bohužel! :(  Každá kapela má svůj program naplánován většinou na hodinu a půl i s přídavky, takže pokud jste z matematiky nepropadli o pár tříd níže, velice snadno si spočítáte, v kolik nejpozději byste se do klubu měli dostavit. Osobně se moc těším na ten den, kdy mě nějaký filuta převeze a svou show roztočí už minutu po té sedmé. Pak konečně zapláču nad svou nedochvilností... :) Tuto středu v půl deváté startovní výstřel nezazněl. Celé pódium bylo ještě stále neprodyšně zahaleno do bílé látky, která je k vidění v souvislosti s akcemi Midweek Lounge, kdy se prostor uměle zmenší a DJ putuje z pódia na parket před ní. Bílá látka zůstala nasvícena zeleným světlem ještě dalších 15 minut a všichni ti, kteří dorazili a byli momentálně roztroušeni po klubu, mohli pouze odhadovat, jaké tajemství to skrývá, či jaké orgie za ní momentálně probíhají.

Jako v muzeu...

Bílá plachta se konečně odhrnula ve 20:46, přičemž někteří nedočkavci už hlasitými pokřiky vystupující vyvolávali na plac. Právě v tento okamžik jsem zaznamenal viditelný rozdíl oproti pravidelným Free Mondays. Zatímco ti, co nezaplatí ani korunu, pouze nesměle a z velké dálky pozorují koncertující partu, to s dvěma stovkami vstupného jako by si všichni chtěli za svůj koupený lístek to vystoupení na povel užít. Veškerá návštěvnická obec se tedy seběhla ze všech koutů, co jich jenom Roxy má, a okamžitě parket až ke zvukaři zaplnila. Táhlé fanfáry, v jednu chvíli podobné zvukové kulise k James Bondovi, v druhé zase k Fantomasovi, pouze zvyšovaly napětí a zároveň umožňovaly pozorně si pódium prohlédnout. To totiž kromě muzikantských instrumentů skrývalo tentokrát nepřeberné množství nejrůznějších předmětů. Vpředu tak na vás zíraly dvě vycpané a rozšklebené lví hlavy, o kus vedle měl své nádherné perutě rozprostřeny páv, zatímco na obou stranách pódia postávali na stojanech kostlivci. K tomu si přidejte už jen perfektně nasvícené pódium a získáte tak v kostce popis prostředí, v němž se tato výpravná show odehrávala.

Fešáci k sežrání!

Sexteto Bruno Ferrari právě vstoupilo na pódium a zaujalo svá dopředu určená místa. A jak, že to na prknech, co pro spoustu muzikantů znamenají svět, vypadalo? Právo shlížet na celý ansámbl pěkně zezadu a z výšky, získal bubeník Kasha, navlečený do slušivé uniformy i s vyladěnou čepicí. Jeho souprava byla přitom řádně rozvětvená a škopky nejrůznějších tvarů a velikostí ho téměř zakrývaly. Napravo a pod ním měl svůj kytarový plácek vyhrazen holohlavý Hadji, který prozatím v rukou svíral tu pro heavy metal typickou hranatou krasavici, přičemž dvě živé krasavice měl po své pravici. Jednu ve stříbrném elastickém oblečku, obepínajícím každou křivku jejího těla, zatímco tu pro něho vzdálenější ve zlatém úboru. Na hlavách měly obě dámy ještě barevně sladěné kovbojské klobouky, které v poslední době znovu do kurzu dostala Madonna. To jsme ovšem nějak zapomněli na samotného Samira, který se se svou hůlkou pohyboval přímo ve středu pódia. Zcela vlevo z pohledu diváka byla ještě za syntezátorem tak překrásná Asiatka, že by si Quentin Tarantino vyrval zbytky svých vlasů, proč si na ni jen při obsazování Kill Billa nevzpomněl. Ona dáma však měla pouze jednu vadu na své kráse. A sice, že byla tuze špatnou herečkou (což by se jistě milému Quentinovi do krámu příliš nehodilo). Snad každému z této šestky bych jeho snažení na pódiu uvěřil. Až na ni! Ano - krásná, ale pouze do počtu. :( Pro začátek by bylo možná fajn naučit ji prstokladu za klávesami, či jí dát za domácí úkol procvičovat si veškerý repertoár projektu nazpaměť, včetně alespoň pár základů pohybové výchovy.

Opět zvuk? Tentokrát až moc!

Všem remcalům ohledně kvality sound systému v tomto pražském klubu bych přál být v daný okamžik uvnitř. Nejen, že vám údery bubeníkových paliček slušně potloukly bříško, ale na nějakou konverzaci na parketu jste mohli rázem zapomenout. Bohužel mi příliš vyšponované výšky pusu od ucha k uchu neroztáhly, ale to je stále dokola. Jednou je to málo, podruhé zas moc. Kapela tu měla svého vlastního zvukaře a tak bylo pouze na něm, jak se své role zhostí a jak si s akustikou klubu poradí. Nutno podotknout, že celý projekt své fandy rozhodně nešetřil a přikládal pod pomyslný kotel už od samého začátku. Navíc stačilo, aby se charismatický Samir na svůj oddaný dav pouze podíval tím svým kukučem a měl ho na hodinu pevně v hrsti. Zcela bez výjimky platilo: co skladba, to jiná změna nálady a na přetřesu byl repertoár z právě vydaného alba Lovers In Danger. Zatímco v jediné instrumentálce tohoto vystoupení měl kytarista Hadji svůj nástroj naostřen po vzoru Rammstein, v průběhu koncertu došlo ještě na další dva strunné instrumenty. Třešničkou na dortu se pro mě zcela bez debat stala Living In A Box, což je výtečná cover verze od stejnojmenné kapely z konce let osmdesátých, tady s neuvěřitelně “špinavou“ kytarou. Samir se z něžného milovníka měnil zcela přirozeně v nadrženého hřebce a na své chovanky se čas od času vrhal s takovou vervou, že jsem se málem sháněl po náplastech a obinadle. Jako protiklad k téhle energické show, která proběhla s plným nasazením, pak působilo skromné “Díky“ z frontmanových úst po každé odehrané skladbě.

Plátno nebo pódium? Vyberte si podle svého gusta, hlavně nešilhejte!

V průběhu večera došlo také na převlékání kostýmů a tak se ze zlatěnky Kinky a stříbřenky Sweet staly jako mávnutím kouzelného proutku lolitky s fialovými sukénkami, zatímco o pár minut později zase překvapily s pevně upnutými korzety. Také ona tajemná Asiatka se v půlce vystoupení oblékla do slušivého červeného latexového oblečku a zejména mužské publikum mohlo slintat ještě o něco intenzivněji. V prvním případě těchto převlékacích manévrů se na plátně objevila vtipná hláška: “Please Wait, Allah Upgrade!“ :) Pokud jsme u plátna samotného, řeknu vám, že na něm se tedy děly věci a VJ musel nutně být vášnivým sběratelem fragmentů se sexuálním podtextem, přičemž člověk s otevřenou pusou nevěděl, zda má spíše zírat na plátno či na jednotlivé členy uskupení. Obojí mělo kouzlo. Na svůj osobitý humor Samir během večera také několikrát upozornil. Ať už s přáním: “Já jsem vás chtěl jenom poprosit... Už asi popáté mi někdo před šatnou nechal v košíku zabalené nemluvně. Nedělejte to prosím!“ Další vtipná scénka proběhla o dvacet minut později, když vytáhl tlustý svazek bankovek a začal je házet do prvních řad diváků. Tuto vsuvku upřesnil pár minut nato, když přihodil ty, které uvízly na pódiu a do mikrofonu jen ležérně pravil: “Vracím vstupný!“ Zda-li byly bankovky pravé, či nikoli, vám nepovím – nacházel jsem se příliš daleko. :) O pár minut později zase po několika locích ústřední hrdina vyprázdnil a rozprášil svou láhev vína přímo na návštěvníky klubu. Kostlivci, postávající po stranách, také v jednom případě splnili svou roli. To, když si je k sobě obě děvčata při skladbě Sexy PARaSiTE přivezla a započala s nimi taneční rej. Nutno podotknout, že Kinky si s kostrou rozuměla mnohem více a buď své číslo po nocích pilovala nebo má zkrátka pro exponáty z kabinetů přírodopisu slabost. Slušelo jim to spolu! :)

Bylo náš šest, teď je nás osm...

Ve skladbě Sexy Lover se jako dobyvatel dívčích srdcí s kytkou v zubech Samir s odhalenou chlupatou hrudí na stříbrné židli několikrát zvrátil dozadu a nechal se ženami obletovat. Židle byla vůbec u mistra hojně vytížena, aniž by snad působil unaveným dojmem. Škoda jen, že to na jejím místě vždy tak nepříjemně zavazbilo. Ve 21:40 došlo k ukončení tohoto zábavného kabaretu a zároveň k loučení... To víte, že jsme si to nenechali líbit a plácáním rukou jsme tuto šestici přiměli k návratu. Vrátili se a náhle jich bylo osm! Že by další hosté? Těžko říci, někam se nám však na pódiu mezitím ukryli. Copak se bude dít dále? Oba pánové se v průběhu následující skladby stali vhazovači. Vhazovači malých pestrobarevných celofánových čtverečků, které ve spojení se dvěma velkými větráky a za podpory reflektorů vytvořily další zajímavý moment této show. I když... Chudinky paní uklízečky. :) V závěrečných pár minutách si s malou kytarou střihl Samir ještě poelvisovsku, avšak s frázováním ála Nick Cave, love song Zombie Girl a skladba Hi-Fi Life se stala úplně poslední, která tento pestrobarevný večer uzavřela.

Jeden podzimní výlet za hranice všedních dnů...

Začalo vyklízení pódia, ten nelehký úděl pro každého zvukaře v klubu, zapojování CD přehrávačů pro DJe, kteří budou do ranních hodin s přednastavenou atmosférou večera ještě dále manipulovat, já jsem se ovšem vydal na ústup. I když nemá práce nožičky, stejně na člověka nepočká. :( Přesto, že venku mezitím začalo mrholit, po tváři se mi rozlil úsměv a vím naprosto přesně, kdo za něj může. Tam vlevo u srdíčka, tam to totiž hřálo a to člověku stačilo pouhých devadesát minut v jiném světě. Ve světě, v němž se fantazii meze nekladou a vy se z tohoto panoptika navracíte do šedi podzimu posilněni o hromadu zážitků. Takže díky moc za tuhle hudební dovolenou, máte to u mě a CK Bruno Ferrari teď musím doporučit i vám ostatním!

 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
rav
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016